Prolog aneb úvod do děje; part I.

27. října 2006 v 14:51 | Nazartha |  Cesty časem
"Liame! Liame, kde jsi?" volala stará žena na svého vnuka. "No tak Lia-" "Už jdu babi," ozvalo se z druhého patra a byly slyšet kroky. "No to je dost," hudrovala žena, ale usmívala se. "Co potřebuješ?" zeptal se zvědavě osmiletý klučina ve dveřích.

"Nic nepotřebuji,jen…jen bys už měl jít spát, je pozdě," zamluvila žena to, co chtěla říct prve. "Ale babi, je teprve osm, proč tak brzo?"nesouhlasil Liam. "Zítra možná přijedou tvoji rodiče," řekla o5 s úsměvem nakonec."Byla to ta věc co jsi zamluvila? A kde vůbec rodiče byli tentokrát? A co tam dělali?" spustil salvu otázek. Žena se znovu usmála a odpověděla "Ano, snažila jsem se to zamluvit, jako překvapení. Kayla a Ridick byli tentokrát ve Fénícii kvůli jedné památce, o které potřebovali vědci zjistit něco bližšího. A tví rodiče jsou na to přeci odborníci, vždyť tohle ale víš," s těmito slovy stanula před chlapcovým pokojem. "Ale teď už pojď spát," posadila se na postel, přikryla chlapce slabou dekou a šla zavřít okno. "Babi, mě se ještě nechce spát," zakňoural hoch. "Ale no tak, přece tě nebudu rozmazlovat," řekla naoko vážně babi. "Ale protože ti chci udělat radost-" "Tu už mám," přerušil ji Liam, ale když viděl babiččin výraz, rychle zmlkl a nasadil něco mezi omluvným obličejem a výrazem spráskaného psa. "Kolikrát jsem ti říkala, že nemáš skákat lidem do řeči!" řekla přísně, ale když pokračovala, obličej jí trochu změkl "Dnes je sice brzo, ale něco mi říká, že zítra budeš potřebovat hodně síly," řekla vážně "Opravdu nemám moc dobrý pocit," dodala ještě ve dveřích a zmizela v chodbě. Liam, který takhle vážnou babičku ještě neviděl, se rozhodl, že půjde tedy raději spát. Také neměl zrovna nejlepší pocit. A tak se zahrabal pod deku, udělal si pohodlí pokoušel se usnout. Ale moc mu to nešlo. Pomyslel si, že to bude asi tou polohou, proto se otočil od dveří k oknu. Po chvíli otevřel oči a zahleděl se z okna. Měsíc mu mírně ozářil obličej. Blížil se úplněk.
Přesně tato věta napadla i malého desetiletého chlapce, ležícího v posteli a skoro hypnotizujícího měsíc, kterému chyběl už jen malý kousek do celku. Prostě mu jen tak probleskla hlavou. Bylo to jako vzpomínka, ale ne jeho vzpomínka. Stále mu kroužila v hlavě. ´Blíží se úplněk.´ Stále dokola. ´Blíží se úplněk.´ Bylo to k nevydržení. Chlapec si dal na hlavu polštář a ustalo to stejně rychle, jako to začalo. ´Asi se mi jen něco zdálo.´ pomyslel si chlapec. Ale když se znovu podíval na měsíc, jako by to znovu začalo. Raději tedy rychle obrátil hlavu a otočil se zase ke dveřím. Po chvíli přišel tolik vytoužený, avšak neklidný spánek.
Ranní mlha se v městečku Drakeholle stále převalovala a nechtěla odejít. Bylo ještě brzy, ale i přes to se ulice začaly plnit lidmi, spěchajících do práce mezitím, co ptáci spustili svou ranní serenádu.
Bylo opravdu velmi brzo. Mlha se dostala i k jednomu vznešenému honosnému sídlu dál od ulic, uprostřed louky s lesem. I pár ptáků zde zazpívalo, ale obloha byla zatažená a jinak hlučné místo se proměnilo v neobvykle tiché a neklidné. Ohlušující ticho však přetrhl rázný výkřik, který se rozlehl po blatech a dům byl najednou živější.
Bylo brzké ráno a Liam se převaloval v posteli, protože se mu zdál ne zrovna šťastný sen. Vyvrcholilo to, když viděl, jak na jeho rodiče letí stříbrná dýka. Chtěl něco udělat, ale nešlo to. Jen se zmítal v posteli a těžce oddechoval jako po dlouhém běhu. Když viděl jak tělo jeho matky padá k zemi a už se nehýbe, vykřikl. "Néééééé!!!" Výkřik probudil i babi, která se šla hned podívat, co se děje. Když vstoupila, spatřila mrtvolně bledého a klepajícího Liama, který seděl na posteli a přerývavě dýchal. "Co se stalo, Liame? Je ti něco?" starostlivě se ptala žena, když ho uviděla. "Ne, to nic, jen se mi něco zdálo- o rodičích…bylo to tak živé…" "A co?" otázala se se staženým hrdlem, ale se zájmem. Měla podezření, že to ví. "Že…že rodiče…nějaký nůž…mrtvá těla a chladný smích…" mumlal nesouvisle. Pak se jakoby vzpamatoval, zatřásl hlavou a slabě řekl " Že rodiče někdo zřejmě zabil nožem nebo co to bylo." Ženino podezření se potvrdilo. To nebude jen tak, něco jí tahle událost připomíná a ona musí zjistit co. Nahlas ale řekla jen "To bude dobrý, byl to jen špatný sen," a sevřela hocha v náručí. Tím se Liam trochu uklidnil, babičce důvěřoval, ale i přesto ten pocit, který měl už včera večer stále přetrvával. "Když už jsi vzhůru, tak se oblékni a přijď dolů na snídani, stejně už neusneš," protrhla ticho babi a pustila Liama z objetí. Liam se tedy oblékl, udělal si ranní hygienu a sešel dolů.
Začátek snídaně vyrušil přílet holuba patřícího rodičům chlapce. Babi si vyzvedla dopis a holuba dala do klece na zotavení po dlouhé cestě. Roztrhla úředně vyhlížející obálku a dala se zamračeně do čtení.
"Vážená paní Wallerová," začínal dopis.
"S politováním Vám musíme oznámit, že Váš syn vážený pan Ridick a jeho žena vážená paní Kayla Wallerovi byli dne 21.července zavražděni stříbrnou dýkou neznámým nájemným vrahem. Také Vám bohužel musíme oznámit, že jejich těla byla odcizena. Je nám to opravdu velice líto. Upřímnou soustrast,
Pohřební služba."
Když to babi dočetla, zalapala po dechu a začala štkát. "Co se stalo?" zeptal se zmateně Liam "Babičko?" "Nechci ti lhát," řekla jen a podala mu dopis. Když Liam dočetl, nemohl tomu uvěřit. "Že to není pravda," zašeptal. "Obávám se, že je Liame. Je-" Liam se už nedozvěděl co to je, protože babi se zlomil hlas, Liam chvíli čekal a pak odešel do svého pokoje. Teprve tam se rozbrečel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám tahle povídka?

Ano 73.5% (25)
Ne 26.5% (9)

Komentáře

1 Nazartha Nazartha | E-mail | 27. října 2006 v 14:52 | Reagovat

Takže tohle je první část prologu k povídce Cesty časem. Další nevím kdy bude, snad do týdne. Užijte si čtení.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama