Oslavujte, máte co ;)

4. července 2007 v 18:10 | Nazartha |  Harry Potter a nová naděje
Ááááá...leluja!

Nová kapitola je na světě! Je sice trochu, no docela dost o ničem, ale to překousnete. Hlavně že je, ne? Myslim, že k ní nic dodat nechci, snad jen. Věnuji jí Dark Roses, protože i když si to neuvědomuje, dopsala jsem to kvůli ní. Takže, užijte si to a nechte mi tu nějaký komentář. ;)) A, doufám, že délka je dostačující ;))
Osvětlení neosvětleného a neuvěřitelný objev

"Mé jméno je Teresa. Asi se ptáš proč tu vlastně jsem, co chci a jestli mi můžeš věřit, že?"
Dívka ho ani nenechala odpovědět a pokračovala.
"Jsem tu, protože ti mám pomoct. S hledáním viteálů a tak. A teď se ptáš, jak to, že vím o viteálech a přitom nejsem na straně Voldemorta? Vím to, protože jsem si to zjistila a Brumbál mi to jen potvrdil. Nevím, jak ti mám dokázat svou věrohodnost, ale zatím ti bude muset stačit tohle." Teresa si vyhrnula levý rukáv a odhalila jemně opálenou kůži. Bez jakéhokoli znamení. Harry na ní koukal zkoumavým pohledem a nic neříkal.
"Nemáš nějaké otázky? Ještě před chvílí jsi vypadal hovorněji."
"Hm, ty jsi mi odpověděla na moje otázky sama, myslím…ale vlastně, proč jsi mě tak dlouho sledovala a neukazovala jsi se?"
"Na to už jsem ti přeci taky odpověděla, ale…byl jsi poněkud na dně, nebyl jsi připraven na naše setkání, takže jsem nemohla jen tak přijít a říct ´Vzchop se, protože máme práci.´ Já to znám a bylo mi jasné, že to nebude jen tak hned, ale čas už se krátí a ty vypadáš, jako bys chtěl mít tohle…utrpení za sebou. Na další otázky ti odpovím po cestě, teď se sbal a půjdem."
"Moment! Jak to, že tě neviděl řád? I když tu není Brumbál," při tomto jméně mírně posmutněl "mají mě hlídat a - "
"Oni mě znají a navíc, já se umím pohybovat tak, aby mě nikdo neviděl. Slyšel možná, ale ne viděl. Tak honem, musíme vyrazit."
"Je tu ještě jeden problém, mé věci jsou nejspíš v přístěnku. Teta mi je zabavila."
"To zařídím, ale pojď už, za chvíli tu budou Smrtijedi."
"Ale to není možné, vždyť tu je ochrana, kterou mi má matka dala, když se za mě - "
"Obětovala, já vím, a to, že má působit až do tvých sedmnáctin taky vím. Jenže doba se mění, Voldemort sílí a našel způsob, jak tuto ochranu přejít. Tak rychle, za chvíli tu budou. Nemáme času nazbyt." S tím dívka jako blesk vystřelila z pokoje a nechala naprosto zmateného Harryho stát uprostřed pokoje.
Po chvíli se Harry s trhnutím natáhl pro batoh a začal balit. Při tom přemýšlel, proč tu holku poslouchá, nemůže být o moc straší než on, ne - li mladší!
"Tak už máš sbaleno?" ozvalo se po chvíli. Harry polekaně nadskočil a hodil do batohu pergamen s výkladem z přeměňování.
"Jo, a příště už bys mě nemusela tolik děsit." Odvětil rozmrzele.
"Vždyť se tolik nestalo, ne? Jsi si jistý, že máš všechno? Podívej se raději ještě jednou. Nebo víš co? Já ti prohledám pokoj a ty zatím napiš těm svým příbuzným o tom, že odjíždíš a že už se asi nikdy neuvidíte. Teda, předpokládám, že to tak chceš? Jo a poděkuj jim, že i když ve strašných podmínkách, že si tě nechali u sebe. Konec konců, mohli tě nechat na ulici…Dost řečí, tak piš," řekla - ne, oznámila - zkoprnělému Harrymu a hodila mu obyčejný papír s propiskou.
Sice jí ještě stále úplně nevěřil, Voldemort ji mohl třeba nastrčit jako návnadu, které by se chytil, ale přesto se pustil do psaní. Moc se nerozmýšlel a napsal první věc co ho napadla. Následující výtvor zněl asi takhle:

"Milí Dursleyovi,
i přes to, že jsem se u Vás nikdy pořádně necítil jako doma, Vám děkuji, že jste mě tu vůbec nechali žít. Důvodem proč Vám píšu je můj odchod odsud. Asi se už nikdy neuvidíme, takže se loučím touto cestou a přeji Vám příjemný zbytek života, do kterého už nebudu zasahovat svou přítomností.
I když jste mě brali jako přítěž, nechali jste mě u sebe a toho si cením. Nevím však, jak Vám to oplatit, takže Vám zde jen zanechávám svůj dík a pozdrav.
Sbohem, Harry Potter."

Byl sám se sebou vcelku spokojený, proto papír odnesl na lednici do kuchyně a vrátil se zpět do pokoje. Tam našel Teresu, která se zrovna přehrabovala ve skulině pod prknem v podlaze, kde měl nějaké dopisy od přátel. Na ty by úplně zapomněl! Teresa zatím s triumfálním výrazem vylovila poslední pergamen a spolu s ostatními je složila na jednu hromádku.
"Přeci jen by sis tu něco nechal, tohle by však mělo být vše," podala mu dopisy a vydekovala se z místnosti. Harry si, stále zmateně, dopisy hodil do tašky a vydal se za dívkou, která pro něj byla jeden velký otazník. Ta zatím stihla přečíst vzkaz, který nechal na lednici a sbalit nějaké jídlo. Harry se na ní nechápavě podíval a když viděla jeho výraz, dala se do dalšího vysvětlování.
"Bude to dlouhá cesta, nemůžeme se přemístit ani udělat kouzlo, protože by tu objevili zbytkovou magii a snadno by se dopátrali dalších plánů. Budeme tedy cestovat trochu jiným způsobem. Teď už ale vážně pojď, za chvilku tu budou." S tím Harryho vyvlekla k domovním dveřím, které tiše otevřela a opatrně se rozhlédla kolem. Znovu popadla Harryho a bežela s ním k nejbližší lampě.
"Řád je zrovna na druhé straně, takže to budeme muset vzít oklikou," sdělila mu s ustaraným obličejem.
"To mi kříží plány, budeme muset cestovat o den déle, protože pochybuji že se bez pomocí kouzel přesunou jinam..."
Nakonec se s povzdechem rozeběhla ke Kvikálkovskému lesíku. Harry se opatrně a tiše rozeběhl za ní. Sice jí stále ještě tolik nevěřil, ale jelikož si v její přítomnosti nepřipadal ohroženě, zatím se rozhodl ji následovat.
Jakmile doběhli k lesíku, ozvaly se naštvané chladné hlasy. Smrtijedi už zřejmě zjistili, že tam Harry není. Harry zvědavě vykoukl na kraj ulice, a opravdu tam uviděl asi sedm osob v černých pláštích, které něco rozčileně probírali. Předpokládal, že jeho útěk. Podíval se na dívku po svém boku, která mu tiše pokynula, aby ji následoval.

Když už se začalo stmívat a Harry už byl značně unavený a rozbolavělý, rozhodl se, že má právo odpočinout si.
"Nemůžeš prosím zastavit. Nejsem zvyklý na tak dlouhý túry pěšky. Skoro jsme nejedli a to, že spěcháme neznamená, že nemůžeme dělat přestávky." řekl dotčeně.
Teresa se najednou zastavila až do ní Harry skoro narazil a opáčila
"Když to vydržíš ještě tak hodinu, najdeme nějaké vhodné místo na noc a navečeříme se. Ty se pak můžeš vyspat, ale ráno vyrážíme brzy." Harry horlivě přikyvoval a s novým elánem a vidinou odpočinku se sám od sebe rozešel dál. Za sebou uslyšel jen něco jako "Zlepšit kondičku" a "Netrpělivý a příliš unavený kluk", ale v tu chvíli mu to bylo jedno.

"Tomuhle ty říkáš hodina? Já snad ani nebudu jíst a zaspim. Dovol abych ti řekl, že já přes prázdniny opravdu necvičím rychlochůzi a procházky." Rozmrzele uvítal přestávku černovlasý hoch a svalil se na zem. Rychle ovšem zase vstal, protože si sedl přímo do malého mraveniště.
"A ještě jsem teď poštípanej!"
"Chováš se jako malej! Buď rád, že si nedáváme ještě procházku při měsíčku. Chápu, že rychlochůzi necvičíš, ale stěžovat si celou cestu je i na mě moc! Že já jsem tě tam radši nenechala...A za poštípání si můžeš sám, máš si líp vybírat místa, kam se zhroutíš." odsekla naštvaně dívka a jala se rozdělávat oheň.
Harry uznal, že to asi nebylo moc dobré chování i když byl ještě stále trochu rozmrzelý a tak se omluvil. Už klidná Teresa omluvu přijala a podala mu večeři.
Harry se do ní hladově pustil a spokojeně zamručel, když zjistil, že je to horké.
Při večeři se na něj Teresa zkoumavě dívala.
"Co je?" zeptal se, když mu to začalo lézt na nervy.
"Jen nechápu, jak se ti povedlo přesvědčit tvé přátele, aby s tebou nešli k Dursleyům..."
"Já vlastně pořádně taky ne." odpověděl po chvíli zamyšlení Harry, "Vlastně jsem jim trochu hrál na city. Nemohl jsem dovolit, aby se dostali do nebezpečí, tak jsem je od toho odradil. Vlastně, kdybys nepřišla tak brzo, tak bych taky utekl, ale spíš až asi týden před narozeninami, abych se nemusel skrývat příliš dlouho než začnu "bezpečně" kouzlit." dořekl stále zahloubaně. Pak ho něco napadlo.
"A co bude dál? Co se mnou hodláš dělat? Kam mě vezmeš? Ne že bych ti ještě stále úplně věřil, ale necítím se s tebou v nebezpečí a jsi jediná osoba v blízkosti, takže se tě ještě držím, ale..." zbytek věty nechal vyznít do ztracena.
"Děláš dobře, že mi nevěříš. Teda, ne že by to bylo dobrý, ale v téhle době bys neměl věřit mnoha lidem. Já se ti snažím pomoct, takže jsem ráda alespoň za tu trochu důvěry, ale pořád trvám na tom, že je to tak trochu dobře. A s tou cestou. Musíme se dostat k našemu dalšímu odvozu, přemístit se nemůžeme, on se přemístit také nemůže, takže se tam musíme dostat pěšky. Pojedeme za někým, koho znáš i ty a tam budeš poznávat, učit se a chodit na..."lov viteálů". Původně jsem plánovala, že na cestě za známou osobou budeme už zítra, ale jelikož jsme to museli obcházet, dostaneme se tam tak pozítří večer, pokud nebudeme dělat dlouhé přestávky a půjdem rychle." dlouze se na něj podívala, "Takže si odpočiň a pořádně naber síly, musíme to zvládnout do večera, dobře? Je to opravdu daleko..." Harry jen zakýval hlavou jakože rozumí a uložil se ke spánku.
Když už skoro spal, všiml si, že Teresa stále sedí při ohni a nevypadá, že by chtěla jít také spát.
"Ty nebudeš spát? (P/A: To slovo spát je tam už moc často, co? Vydržte ;))"
"Jsem zvyklá nespat, budu držet hlídku kdyby něco. Ty ale odpočívej, potřebuješ to."
Harry to tedy neřešil a v minutě, kdy se položil na zem už spal.

Strašně nerad otevřel oči, ale stálý třes ho donutil jednat.
"Tebe po ránu probudit je neuvěřitelně těžká věc, už jsem na tebe chtěla vylít vodu," poznamenala Teresa, když si všimla, že už je vzhůru. Harry ospale zívl a přijal nabízenou snídani.
"Dřív mi to problémy nedělalo, asi jsem zlenošil." ušklíbl se a dal se do jídla.

Při cestě neproběhly žádné komplikace, sem tam zaplašili srnku nebo zajíce, ale že by se stalo něco vyjímečného, to zrovna ne.
K večeru dorazili do polorozpadlé boudy na kraji mýtiny.
"Takže, tady dneska přespíme a ráno konečně vyrazíme k prozatymnímu cíli naší cesty," oznámila dívka, vešla a složila věci u slamníku, který tam stál. Ten byl kupodivu docela v pořádku.
"Jsi si jistá?" zapochyboval Harry při pohledu na část zbořeného domu.
"Neboj, už jsem tu spala několikrát a stihla to zabezpečit pár kouzly, takže na hlavu se ti to nezbortí. Vem si z vaku nějaké jídlo a lehni si na ten slamník. Ten tě nesežere, neboj. Možná není moc nóbl, ale stačí."
"A kam jdeš ty?" zeptal se kapitulovaně mladík mezi "dveřmi".
"Postarat se o náš odvoz, za chvíli jsem zpátky, tak jdi." řekla a už zmizela za rohem domu.
Harry jen zakroutil hlavou a odporoučel se do vcelku čisté, ale nepohodlné chatrče.

"Ááááááááááá!!!" Harry se prudce posadil na posteli a zamrkal, aby mu do očí netekla voda. Nad ním s úšklebkem stála Teresa s, teď již prázdným, vědrem. Nasupeně se na ní podíval a zamrmlal.
"To´s nemusela."
"Ale jo, tak nějak jsem tě varovala už včera. Třásla jsem s tebou, ale ty ses nechtěl vzbudit, tak mi nezbylo nic jinýho," se smíchem mrkla na mokrého Harryho a uhnula před botou, kterou po ní hodil.

Po snídani ho Teresa zavedla zezadu do chatrče, kde uvidět nádherného bílého koně. A ne tak ledajakého. Měl velká bílá křídla, která teď byla složena za hrdě vztyčenou hlavou. Harrymu se nedostalo slov. Už chápal proč s ním nemohli cestovat, kdyby potkali nějakého mudlu, asi by to nebylo moc příjemné setkání. A až teď si všiml, že má skoro zahojené zranění na noze.
"Tak tohle je náš odvoz, tedy spíš odlet. Jmenuje se Nero," představila svého přítele dívka.
"Už může jakž takž chodit, ale to by ho moc vyčerpávalo, nechtěla jsem, aby musel dělat nějakou cestu navíc, už tak to pro něj nebude moc lehké. Ještě není v úplném pořádku a ponese dva pasažéry. Takže jistě chápeš proč jsme museli pěšky."
Harry, který stále užasle hleděl na toho překrásného tvora.
"Páni, je nádherný, na něm opravdu poletíme?" vytrhl se jakoby z tranzu Harry. Teresa se usmála a přikývla.
"Tak jdeme, ať jsme co nejdřív v pohodlí."
S tím se vytáhli do sedla a nechali se unášet vysoko v oblacích.


A všimla jsem si, že je to moc dlouhý, takže to musim rozdělit, takže...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí?Nelíbí?

Líbí 89.7% (61)
Nelíbí 10.3% (7)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama